Svět je jako zrcadlo, co do něj promítneš, to se ti vrátí

Ne nadarmo se říká, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Je to tak. Všechno, co vypustíme, se nám nějakým způsobem vrátí. A i když to bude v jiné formě, energie, kterou tomu dáme, tak ta tomu zůstane. Co to znamená? Vypustím-li dobro, vrátí se mi. Vypustím-li zlo, vrátí se mi.

Co je to zrcadlo?

Zrcadlo odráží to, co vidí. A to téměř dokonale. Nejryzejšími zrcadly jsou malé děti. Vidím to na své dceři i na synovci. Dětem je úplně jedno, čemu se vy, dospělý, smějete, budou se smát s vámi, jednoduše pro samotný smích. A stejně tak budou podrážděné, smutné a nevrlé, když budete takové emoce vyzařovat. Příčiny jsou jim jedno, nechápou je a neví o nich. Stejně jako neví, proč se smějete.

⇒ Tohle je důležité hlavně pro čerstvé maminky, které se vystresované snaží uklidnit svoje uplakané miminko. Těžko se jim to bude dařit. Musí nejdřív uklidnit sami sebe. Protože to, co vydáváme, se nám vrací.

Možná to teď zní až pohádkově snadně a budete namítat, že i zenově klidné maminky mají miminka, která pláčou. Jasně. Mají. Všechny děti brečí, neumí jinak komunikovat. Ale o tom tenhle článek není. Je o tom, že podráždění lidé kolem sebe kumulují další podrážděné lidi. A nejen, že je přitahují, ale oni je i vytváří!

Můžete si to zkusit sami. Testování na lidech je sice trestné, ale myslím, že pokus, který vám v tomto článku navrhnu, by nikdo neodsoudil.

Test na lidech – zrcadlo

Budete potřebovat buď dvě různé skupiny lidí v jeden den, nebo víc dní na jednu skupinu. Ideálně v nějakém neutrálním prostředí. Záleží na tom, jaké máte možnosti.

Skupina A – buďte negativní, nabručení, pesimističtí. Nic vám není po chuti, je vám mizerně, nic vám nevychází. Stěžujte si na všechno, sami na sebe, na počasí, na roční období, na to, že na semaforu padla červená. Něco na vás asi leze, kytky doma vám vadnou. Zkrátka jedubába.

Jaké reakce vaše okolí vykazuje?

Skupina B – buďte veselí, pozitivní, usmívejte se. Pochvalte sebe za nějaký úspěch, pochvalte někoho jiného. Třeba mu to dnes sluší, nebo má pěkný nový účes. Radujte se z toho, že prší. Chápeme se? Zkrátka úplně opačně, než se skupinou A.

Jaké reakce vaše okolí vykazuje?

Shrnutí – klidně se vsadím, že okolí bude zrcadlit vaši náladu. Ve větší či menší míře, podle toho, jak velcí exhibicionisti s náladou jste.

Třeba včera. Ráno mi přišla zpráva, že mezi 12 a 15 mám čekat kurýra s balíkem. Ve dvě stále nic. Těsně po druhý jsem detekovala hnědý kód v plíně. To už pro mě není problém, i když malá K to úplně nemiluje a snaží se to různě sabotovat. Ale byly jsme  zrovna ťapi ťapi a dostat ji domů je docela boj. Takže byla naštvaná už ode dveří.

Zjednodušeně – hovno až na zádech, řvoucí a kroutící se dítě a do toho, jak jinak, že?, telefon, že si můžu pro balík, že je za dveřma… Nemám moc dobrej signál, ale doufám, že mě slyší, když ho křikem prosím, aby počkal. Asi neslyšel. U třetího ubrousku a pátého kotoulu zazvonil zvonek. Když se mi konečně podařilo odstranit bobek odevšad, narvala jsem ji do plíny a schovala jsem si ji pod bundu. Na nějaký další oblíkání nebyl čas, aspoň že měla mikinu.

K brance jsem doběhla úplně rozzuřená. Hlavně teda na toho chlapa. Proč nevolá s předstihem?! A k tomu uštěkanej chlupáč, kterej není schopnej zmlknout. Těžká chvilka. Vylezla jsem ven a stala se divná věc.

Očekávala jsem, že bude kurýr naštvanej, že čekal a bude to dávat najevo. Na to jsem byla nachystaná! Místo toho mi s úsměvem podal balík a popřál mi krásnej den. Zůstala jsem stát jako opařená, úplně mi sebral vítr z plachet. Poděkovala jsem mu, taky popřála a vrátily jsme se domů.

Chápete? On klidně mohl být naštvanej, že čekal, mohl mi to dát sežrat, ale k čemu by to vedlo? K výměně jedovatostí. A co udělal místo toho? Zhodnotil, že mu to za to nestojí, usmál se a byl milej. Zpříjemnil den mě, ale i sobě. Zkuste to příště taky =)

„Jsem tlustá a blbá a nikdo mě nemá rád!“

Připomíná vám tahle věta, nebo její část, něco / někoho? A jak toho někoho vnímáte? Jako tlustého a blbého a nemáte ho tak moc rádi, že? Zrcadlíte. Přijali jste jeho vnímání sama sebe a vracíte mu to.

A stejně to funguje i s vámi. Pokud někdy vypustíte z pusy podobné myšlenky, jednoho dne, a nemusí to ani trvat moc dlouho, se k vám vrátí a pěkně vás kopnou. Proč? Je to něco jako anotace. Lidi dnes nemají čas přečíst každou knihu, aby si o ní udělali svůj vlastní názor. Často se řídí jen anotací, stručným obsahem, který najdou na internetu, nebo názorem někoho jiného. A stejné je to s lidmi. Na vytvoření prvního dojmu máme jen pár vteřin a pokud se nepodaří, velice těžko se napravuje. Ovšem tohle se netýká jen prvního setkání, svou anotaci si můžete takhle kazit pořád dál a víc.

Vy jste svoje anotace! Mluvte o sobě s láskou. Mluvte o sobě pozitivně. Mluvte o sobě tak, jako byste byli svoje milované dítě.

⇒ Je-li mezi čtenářkami máma nějaké malé holčičky, která tuhle větu o sobě pouští do světa, ať se zkusí zamyslet, jaký příklad tím dává své dceři… A pokud má chlapečka, tak taky. Jak se asi chlapeček vyrůstající v takovém prostředí bude k ženám chovat v dospělosti? Aha? Takže jestli z nich chcete vychovat dobré, sebevědomé jedince, začněte u sebe.

Je jasné, kam mířím? Doufám, že ano. Zkuste se podívat na následující věty. Jak na vás působí? Jak byste reagovali?

„Co myslíš, nejsem v těch nových kalhotách tlustá?“

X

„Podívej na moje boží nové kalhoty, že mi sluší?“

Kam tím mířím?

Tenhle blog píšu hlavně pro ženy, ale možná tu sem tam najde něco pro sebe i muž. Tenhle článek to ale asi nebude. Nevybavuju si muže, který by o sobě řekl, že má tlustej zadek, křivý nohy, divný uši a kdoví co ještě a trápil se tím. To ženy tohle řeší. Ano, řešíme to hlavně kvůli mužům, ale je náš problém, jak moc se nás to dotýká a jak moc nás to trápí.

Jak z toho ven?

Vystoupit z rozjetého vlaku je fuška. Samotné mi to trvalo hodně dlouho. A když říkám hodně, tak myslím asi tak patnáct let, i když stále nemám ráda svůj profil a svůj zadek.

Ale všechno se zlepšuje! Všimněte si, že jsem napsala „nemám ráda“ ne „nesnáším“ nebo něco horšího. Rozhodně bych ve své minulosti našla okamžiky, kdy jsem se nenáviděla za to, jak vypadám. Naštěstí to nikdy netrvalo dlouho. Měla jsem kliku na okolí, které mě vtáhlo do svých pozitiv. Třeba babička nás brávala hodně ven a tam je člověku jedno, jak vypadá.

S profilem stále bojuju. Před pár dny jsem absolvovala portrétové focení u Katky Sedláčkové, abych mohla články ilustrovat sama sebou. Což samo o sobě je pro mě velký krok z komfortní zóny! Nejen focení, ale i zveřejňování. (První fotky jsem rovnou použila u Rozptylovacího sešitu.) Vybírala jsem asi z tří set fotek. Nakonec jich mám patnáct. A když si poznamenávám nápady na nové články, budu ještě nějaké potřebovat! Ale rozhodně ne žádnou z profilu…

A se zadkem jsme vlastně už v pohodě. Je k tomu i dobrá historka. Když jsme začali s manželem uvažovat o miminku, pravil mi přítel mé kolegyně, že doufá, že nám to miminko vyjde, protože prý mám „pánev dobře stavěnou na mateřství a že se mi bude dobře rodit“. Vteřinu jsem stála jako socha a analyzovala jeho sdělení. Myslel tím, že mám prdel jak štyrskej valach? Pak mi ale došlo, že to myslí upřímně. On je to totiž medik. Teď už vlastně doktor. A zkrátka to vzal po chlapsku – prakticky. A můj manžel má můj zadek rád, tak proč bych ho neměla mít ráda já?

Důležité je brát se tak, jak jste. Ženy jsou dokonalé. Proboha, vždyť bez žen by nebylo žádné lidstvo! Jako jasně, bez chlapů by to taky nešlo, ale přiznejme si, že tu podstatnější část práce oddřeme my. Tak se za to odměňte aspoň tím, že se budete mít rády. Usmívejte se na sebe. Pochvalte se. Udělejte si něčím radost.

Jak se (z)měnit?

Každá jsme jiná, na jednu zabere pochvala, na druhou pohled do budoucnosti. Tahle změna není rychlá. Jde spíš o nenápadnej, pomalej proces, kterýho si třeba ani nevšimneme. Až jednou už bude ta proměna tak markantní, že nepůjde ji nevidět. Člověk totiž není konstantní veličina a jak se mění svět kolem nás, měníme se i my.

Můžeme ale, a měli bychom, ovlivnit směr, kterým se budeme vyvíjet. Chceme ze sebe udělat sebelítostivé trosky, nebo sebevědomé ženy?

Odrážíme vzorce chování, které jsme dostali vzorem v dětství. Někdo to nevidí a je spokojený tak, jak je. (Otázku toho, jestli je to v pořádku, nechme stranou, to by bylo na knihu.) Někdo to vidí a potřebuje impulz ke změně. Někdo to vidí a mění. Takovému člověku chci pogratulovat! Takovým člověkem chci být.

Jak se pustit do akce?

Nejdřív si připomeneme, co vlastně chceme. Chceme do světa vysílat informaci o tom, že jsme v pohodě, krásné, sebevědomé a že nás nic nerozhází. Je úplně jedno, do jaké míry to je pravda. Třeba v tuhle chvíli není pravda nic. Ale až tuhle akci rozjedete, bude pravda všechno!

• každé ráno se na sebe usmějte – úplně stačí, když se budete usmívat na svůj hrnek kafe nebo čaje, usmějte se na snídani, nebo na toho, kdo snídá s vámi, prostě začněte den úsměvem
• každý den si na chviličku zacvičte – je úplně jedno jak, vyběhněte schody (i těch pět cestou do práce se počítá!), zaskákejte si do rytmu oblíbené hudby, zkuste si pár cviků podle youtube, protáhněte se, jako jsme to dělali na základce, cvičení uvolňuje endorfiny a endorfiny jsou boží ^_^
• každý večer si na papírek / do diáře napište, co vás ten den potěšilo, co vám udělalo radost nebo co se vám podařilo
• každý den se pochvalte
• vydržte to aspoň dva týdny!

Tak, tady máte návod. Výsledky očekávejte do pár dní =)

Já vám držím palce! A nezapomeňte, jakékoliv konzultace přijímám jak v komentářích, tak na mailu  (mail@katerinajandlova.cz)