Když jsem byla malá, jezdili jsme s babičkou na celý měsíc na prázdniny. Nikdy nám nevadilo žádné počasí, ale v létě člověk tak nějak lépe přijímá teplo a sluníčko. Déšť lidi moc rádi nemají, ale mi jsme si ho uměli pořádně užít. Abychom se mu ale co možná nejvíc vyhnuli, měli jsme takovou naši speciální taktiku – na první procházce jsme svatému Petrovi zpívali písničku Když jsem já sloužil. A ono to fungovalo! Do značné míry určitě zabral princip Přivolání pozitiv, ale svou roli v tom sehrálo ještě něco.

Kompletní výbava

Jasně, že to nefungovalo vždycky, ale víte, kdy tahle písnička zaručeně zabrala? Když jsme měli s sebou kompletní výbavu na prázdniny v dešti. Určitě to znáte, říká se přece „štěstí přeje připraveným“. Ovšem je otázka, jak si to má člověk vyložit. Je štěstí, je mám pláštěnku a potřebuju jí, nebo je štěstí, že ji mám, ale přesto ji nepotřebuju? Ovšem jakmile něco zůstalo doma, nebo se třeba na místě poškodilo, mohli jsme do druhého dne očekávat solidní průtrž mračen.

Proč o tom mluvím a co má znamenat název článku?

Pokud jste četli Můj příběh, tak na konci dávám jeden z nejdůležitějších tipů z Rozptylovacího sešitu, TIP 6. Je založen právě na téhle teorii. Že když se člověk do posledního puntíku připraví na nějakou variantu, tak ta varianta se někde pokoní. V tomhle ohledu jsou na tom mnohem lépe ti, kteří dokážou jednat flexibilně a jsou schopni se pružně přizpůsobit aktuální situaci.

Babička mi nejednou vyprávěla příběh o dešti a deštníku. Byla s maminkou na procházce po Praze a najednou se začalo schylovat k fakt velkému dešti. Deštník s sebou neměly a domů se jim nechtělo. Tak se zastavily v krámě a jeden si koupily. Déšť opravdu přišel, babička s maminkou se procházely a deštník, krásný velký žlutý deštník, je obě udržel v suchu. Déšť se přehnal, ale deštník zůstal. A to doslova. Něco se mu pokazilo v mechanismu a nešel zavřít. Procházkou se tedy vrátily do krámu a chtěly situaci řešit výměnou kusu za kus. Ovšem žádný velký žlutý deštník už nebyl na skladě a ten jejich opravit nešel. Dostaly zpátky peníze. Babička vždycky se smíchem vzpomínala, jak si ten den užily.

Proč jsem vám to vyprávěla?

Jednak na babičku ráda vzpomínám a také je v příběhu poučení. Nepanikařily, místo toho zhodnotily situaci a vybraly řešení, které pro ně v tu danou chvíli bylo nejlepší. Moc bych nedala za to, že kdyby jedna z nich deštník měla, nepršelo by. A pokud ano, rozhodně by se z toho dne nestal DEN, který si babička pamatovala celý život. A který si budu pamatovat i já. A je dost pravděpodobné, že o něm jednou budu vyprávět malé K. Pružné řešení problému z něj udělalo něco výjimečného.

A proto o tom celou dobu mluvím. Proto se článek jmenuje tak, jak se jmenuje. Proto je jeden z nejdůležitějších tipů, ve zkratce, naplánuj si svůj život bez dětí. Protože až budeš mít kompletní itinerář, tak se můžeš vsadit, že ti ho něco „překazí“. Ano, není od věci zmínit i to, že to nutně nemusí být dítě, ale třeba zjištění, že na děti je ještě čas.  Tak jako tak, podstatou mého sdělení je to, že člověk by se neměl mermomocí upínat k jedinému řešení, jediné cestě…

Pozoruju na sobě, že čím jsem starší, nebo když jsem v nějaké nepohodě, je pro mě těžší pružně reagovat na změny. Třeba teď v týdnu jsem byla na obědě v burgrárně. Byla jsem tam asi po páté a za tu dobu jsem stihla zjistit, že nejlepší obědovou kombinací je pro mě burger trhan, cibulové kroužky, meruňková hořčice a velká kofola. Když jsem tam teď naposledy přišla, ani jsem se nekoukla do lístku a objednala jsem si. Ale slečna pravila, že trhana vyřadili z nabídky. Jakože cože?! Hodně dlouho jsem seděla nad lístkem, úplně zoufalá, a nebyla jsem schopná reagovat. Tolik jsem se nachystala na realitu s trhanem, že přijmout jinou se zdálo nemyslitelné. Ale slečna mi poradila, že pokud nechci jiného burgera, můžu si dát sendvič. Udělala jsem to. A nebylo to vůbec zlé. Vlastně si ho příště dám asi zase.

Poučení z mého trápení? Nelpěte. A nebojte se přijmout pomoc.

To nelpění je takové dost budhistické. Alespoň myslím, že jde o budhismus. *chvíle hledání na gůglu* Ha! Tak ono je to téma samo pro sebe! Když jsem si pro článek chtěla ověřit, jestli se to týká budhismu, nebo ne (stále to nevím), tak jsem narazila na zajímavý článek Zákon nelpění: získejte, co si přejete. Berou to z jiného konec a mluví trochu jiným stylem, ale v podstatě říkají to, co se snažím říct já.

Když jsem si dělala poznámku, abych nezapomněla, o čem jsem chtěla psát, napsala jsem si na papírek toto:

„To, na co se nachystáš, nepřijde.“

Vím, že si teď trochu protiřečím, protože ve článku Přivolání pozitiv píšu o tom, že to, co člověk chce, si má pořádně představit, procítit a upnout se k tomu, že to chce tak a ne jinak. Ale ono to asi nebude tak žhavé. Stačí si do toho svého programu vpašovat myšlenku na to, že když se to nepodaří, tak OK, nemělo to být a to, co se mi na základě tohohle dílčího neúspěchu děje, se mi dít má.

Článek samozřejmě píšu několik dní, než se mi zdá hotový a komplet. A pokaždé mě napadne písnička Mýval od Xindla X.

A obzvlášť refrény:

Kdyby co bylo, nebylo, osudem jinam byl bych vržen,
kdyby co bylo, nebylo, tak byl bych zcela jiným mužem.

Kdyby co bylo, nebylo, nenašel bych tě v zástupu u žen,
kdyby co bylo, nebylo, pán bůh by mi tě zůstal dlužen.

Prostě to, co se nám děje, má důvod. I když ho třeba hned nevidíme, tak jednou nám to dojde a nějak nás to obohatí. Ano, samozřejmě se to nedá aplikovat na všechny aspekty života. Alespoň já jsem zatím na smrti nenašla nic obohacujícího. Snad jen, když vám to píšu, mi dochází, že smrt nám zkrátka připomíná, že život je krátkej a že smrt si nevybírá. A prostě žijme tak, jako by zítřek nebyl.

To jsem zabrousila někam, kam jsem ani nechtěla. Podstatou tohohle článku a to, co si z něj doufám odnesete, je fakt, že vždycky existuje jiná cesta. A ne vždycky je cesta, kterou jsme si vybrali jako první, zároveň i tou nejlepší. Změna je dobrá. A někdy je změna myšlení jedinou možností, jak vůbec v cestě pokračovat. Ať už bude jakákoliv.

Dnes vám musím poděkovat za přečtení, mám pocit, že je to jeden z nejdelších článků, co jsem sem napsala!

Nakonec se chci zeptat, máte to také tak? Že když si vezmete deštník, tak neprší? Když se vrátíte pro drobné, dá se platit kartou? Budu ráda, když se podělíte o své zkušenosti. Ať už do komentáře, nebo do mailu (mail@katerinajandlova.cz) =)